Autor: Mons. Pierino Galeone, Padre; redakční úvodník z časopisu Servi della Sofferenza, 2011/6
Co je to pokora? Humus, země. Je to uznání, že jsme byli stvořeni ze země. Je to ctnost, kterou přesně rozpoznáváme, kdo jsme a co je mimo nás.
Co je původem pokory? Jsou to teologální ctnosti – víra, naděje a láska; kardinální ctnosti – spravedlnost, obezřetnost, statečnost a mírnost; a pak jsou ctnosti, které vycházejí z kardinálních ctností a nazýváme je morální ctnosti, protože se jedná o ctnosti, které usměrňují lidské jednání. Pokora vychází ze spravedlnosti, která znamená dát každému, co mu náleží.
V jakém smyslu vychází morální ctnost pokory ze spravedlnosti? Prostřednictvím pokory vstupuješ do svého nitra, činíš toto rozpoznání a přisuzuješ v pravdě, co náleží tobě a co náleží druhým; tvému Stvořiteli, tvému Pánu, tvému nebeskému Otci a bližnímu i celému tvorstvu.
Pokora je ctnost, která nám umožňuje uznat. Ale to uskutečnění zmíněného „dát všem, co jim náleží“ vzejde z jiné ctnosti, která také vychází ze spravedlnosti a nazývá se láska (caritas). Slovo láska je mnoha lidmi interpretováno rozdílně.
Sv. Pavel říká, že láska je dluh, který máme vůči bližnímu, protože dobro nemůže být přikováno uvnitř tebe. Tak jako je člověk individuum, které se sociální, tak veškerá dobra, která člověk má, nenáleží pouze jemu, nýbrž jsou určena též pro ostatní.
Jestliže opravdu uznáváme, jdeme do hlubin svého nitra, ať už kvůli dědičnému hříchu, tak kvůli svým osobním hříchům, musíme říci, že jsme skutečně nic. Jelikož jsme však byli stvořeni pro všechno, čili pro Boha, nesmíme se zastavit u svého shlédnutí nicoty. Pokud jsme opravdu pokorní, musíme se starat i o to, co patří k naší lidské přirozenosti.
Co k ní náleží? Jestliže jsem pokorný, vstupuji do svého nitra; na jednu stranu uznávám, že jsem nic, ale musím rovněž uznat, že jsem tvor, že jsem služebník svrchovaného Pána, že jsem dítě nebeského Otce. Pokora mě tedy vede k uznání mé přirozenosti: jsem nic, ale protože jsem Boží dítě, služebník a tvor, musím na základě spravedlnosti dát Bohu to, co mu náleží. Co to je? Láska. A protože já nemám nic, co bych Pánu dal, pokora mě vede k tomu, abych se obracel na Boha, kterému mám na základě spravedlnosti představit svou přirozenost, svou ubohou osobu.
Toto uznání před Bohem, že jsem služebník, tvor a syn, disponuje Boha k tomu, aby shlédl na pokorného a dal mu vše, co mu chybí. Pokora se tedy nesmí zastavit pouze u tohoto poznání vlastní nicoty, ale z povinnosti, vycházející ze spravedlnosti, musí vést k tomu, aby každý dostal to, co mu náleží. Jestliže nedokážeš dát sobě, co ti náleží, a dobře víš, že Bůh je jediný, kdo to může učinit, máš na základě pokory povinnost obrátit se na Boha.
Pokora má tyto dva směry: stáhne tě dolů do nicoty, ale pak umožňuje obrátit se na Boha. První hnutí tě poníží do nicoty, druhé tě obrátí k Bohu, který tě povýší. Pokora tě tedy poníží i povýší.
Co působí pýcha? Člověk slepě věří, že veškerá dobra, která má, pocházejí z přirozenosti a že vše dobré, co má a co dělá, záleží na něm. Tím vylučuje Boha a zároveň své povýšení. Není potom pokorný celistvým způsobem. Nevychází už ze spravedlnosti, ale pokora je tak přetržena na polovinu. Vidíš svou nicotu a neschopnost, která se plaví po vodách pýchy, a domníváš se, že svým já konáš to, co je dobré, co je krásné. Ale zůstáváš stále tamtéž. Pyšný člověk tedy zůstává pořád v prostoru nicoty.
Pro křesťana je nesmírně obtížné získat pokoru, protože pokora je konkretizací spravedlnosti. Pokud jsi spravedlivý vůči sobě, spravedlnost ti umožní vyjít vstříc Bohu i bližnímu. Sv. Pavel říkal: „mám vůči vám dluh…“ Tím dluhem byla pro něj láska. Pokud ale díky pokoře víš, že dobra vlastní pouze Bůh, musíš se obrátit na Boha, který má dobra, která poslouží tobě i bližnímu. Bez pokory nelze milovat ani Boha, ani bližního.
Je těžké pochopit tuto rozpravu a ještě těžší je podle toho jednat. Pokora Panny Marie je zarážející, protože na jednu stranu říká: „shlédl na poníženost své služebnice“ a potom: „budou mě blahoslavit všechna pokolení“. Pokora tyto dvě věci sjednocuje, ale ví dobře, že všechno pochází od Boha, „mého Spasitele“.
Nikdo není pokornější než Ježíš. Nemůže být nikdo pokornější než on, protože člověk je nic jakožto stvoření. Ale tato nicota je v jistém smyslu stvořena Bohem. Hřích je hlubší než Bohem stvořená nicota, protože je to nicota, která vylučuje Boha samého. Přirozenost nevylučuje Boha, ale hřích vylučuje všechno. Je tedy mnohem hlubší.
Ježíš na sebe vzal hříchy světa, tam v hlubině propasti lidství. Bylo to něco, co nenáleželo jemu, nýbrž nám. Ježíšova pokora je jedinečná. Byl poslušný svému Otci. Pyšný člověk nejenže neuznává svou nicotu, ale také nežádá nic od Boha. Ježíš se „stal hříchem“. On je zosobněná pokora. Je pokorný a mírný srdcem. Uznal ne svou osobní nicotu, ale nicotu, která souvisí s tím, co na sebe vzal, a na kříži žádal pro nás od Otce to, co nám nenáleželo – odpuštění.
Otec Pio sestoupil ve své hluboké pokoře při mši a na kříži ke hříchům lidí a světa a spolu s Kristem žádal o odpuštění. Korunováním pokory je skrytost. Ježíš k sobě ve své pokoře jako „zločinec na kříži“ všechny přitáhl. Zvítězil nad všemi, ale jako vítěz se skrývá. Zdá se být poražen, a přitom je Vítěz, sám je Vítězstvím. Kdyby Ježíš nebyl pokorný, nesestoupil by do hlubin našich nečistot, aby nám pomohl, aby nás mohl posadit po svém boku na trůně slávy. Jediný on může učinit něco takového!