Autor: Mons. Pierino Galeone, Padre; redakční úvodník z časopisu Servi della Sofferenza, 2013/6
„Učedník" je "ten, kdo se má učit". Kdo je " mistr (učitel)" a kdo je "učedník"? Učitelem je samozřejmě, vždycky, pouze a jedině Ježíš, a kdo chce učit v pravdě evangelia ty, které mu Pán svěřil, musí být stále autenticky spojen s tím, co učil pravý, velký a jedinečný "Mistr", kterým je Kristus. Ježíš zůstal až do posledního okamžiku svého života učedníkem svého Otce, protože realizoval učednictví, které je poslušností. Ježíš "se naučil poslušnosti z utrpení, jímž prošel" (Žid 5, 8), až ke kříži.
Která dispozice je pro učedníka podstatná? Pravý učedník se musí učit žít duchovní život. Musí proto milovat to, čemu se chce naučit. Pokud nemiluje to, čemu se chce naučit, stane se mu, samozřejmě, postupně mistrovo učení lhostejné. Druhou charakteristikou toho, kdo se chce učit je důvěra k učiteli. Obvykle to bývá tak, že kdo miluje to, čemu se učí, bývá také pozorný a má důvěru k mistrovi, který učí tomu, co má být milováno a co má být praktikováno v životě. Životu Krista je třeba se naučit a žít tím, že se především hledí na jeho příklad a potom také nasloucháním jeho učení, které je detailně vysvětlováno svatopisci v Písmu svatém - v evangeliu, v apoštolských listech, atd.
Je-li láska k duchovnímu životu slabá, je slabá také pozornost při naslouchání mistru, tomu, co má sloužit k učení a žití křesťanského nebo duchovního života, nebo zasvěceného života. Jestliže se kvůli nepozornosti nedělá zkušenost s tím, co říká mistr, protože se nepraktikuje učení - protože není milováno - je jasné, že láska k učení se stává postupně nedůvěrou k tomu, kdo učí. A i kdyby nebyla nedůvěra k učiteli, chyběním lásky k učení - jeho nepraktikováním - se určitě ztratí pozornost a zájem o učení. Důvodem je chybějící verifikace mezi tím, co se učí a co má být praktikováno. K této verifikaci je potřebný soulad mezi učením a praxí tvého života. Pokud tato verifikace chybí, velmi snadno se vše stane náhodným, mlhavým a zatemněným. Symptomy této slabosti v učení jsou: nedostatečná láska, nedostatek pozornosti, nedostatek zájmu. To vše vede v zápětí k tomu, že se velmi lehce staneš zapomětlivým posluchačem, tím, že nasloucháš, nasloucháš, nasloucháš, ale neuvádíš do praxe, a proto nedokážeš verifikovat to, čemu nasloucháš s tím, co praktikuješ.
Kdo učení, které je předáváno, opravdu verifikuje v životní praxi, je tím, kdo má skutečně dobrou vůli se učit, je pozorný při naslouchání, velkorysý v uvádění slyšeného do praxe a při verifikaci dochází ke stále většímu přesvědčení, že mistr hovoří skutečně jménem Pána, když dává indikace pro duchovní život, týkající se duše i těla, tvé identity, tvého povolání, tvého poslání v životě, podle Božího plánu.
Jestliže už kněz nebo zasvěcená osoba neverifikuje v životní praxi to, čemu se učí, může dojít k podivuhodným závěrům. Nejenže je - kvůli tomu, že neuvádí do praxe učení - velmi snadno roztržitá, nepozorná, omrzelá, nepamětlivá, ale chtěla by také verifikovat duchovní záležitosti podle vlastního rozumu, protože už sestoupila z nadpřirozené oblasti do přirozené a verifikace rozumu vede k diskutování nad nadpřirozenými skutečnostmi, a proto diskutuje i s mistrem, čím je úroveň učedníka snížena, protože jsou zde jiné zájmy - ty světské - dobra, potěšení a vlastní já. A nejhorší na tom je, že když poklesne nadpřirozená kvóta, z důvodu chybějícího světla víry, začne diskutovat i s tím, co mistr říká, ba dokonce se dělá učitelem nad mistra. Ztrátou učednického směru začíná kolísání, člověk zahájí osobní magisterium, vycházející z vlastních intuicí, těch rozumových, protože bez světla víry tápe podle rozumnosti více nebo méně upravené, ušité, přešívané, zalátané a začne následovat učení, které je samozřejmě vzdálené učení toho, kdo měl milostí stavu od Pána úkol učit nejen žít duchovní život obecně, ale také duchovní život souladný s povoláním, charismatem, které Pán svěřil. Všechny tyto postoje jsou strategickým bodem pro satana, aby mohl zničit Institut, Kongregaci, Řeholi. Je to klasické.
Mezi apoštoly byla taky trocha žárlivosti, závisti. Pak si začali uvědomovat, že je třeba se podřídit tomu, koho Pán předurčil, aby byl základem jeho církve. Pán může zkoušet víru a pokoru učedníků, když ustanoví mistrem právě toho, kdo byl ve svém životě slabý, avšak milost stavu může být nadřazenější nad jakýkoli intelektualismus pseudo-učedníků, kteří chtějí slyšet, slyšet, ale tak jako farizeové naleznou vždy puklinku na vejci, aby mohli diskutovat. K tomu však dochází proto, že jsou hluboko pod správnou kvótou duchovního života a vše zakládají jen na rozumu, na tom, co je lidské. Filtr rozumu, lidského smýšlení, emocí vede právě k tomu, že se stále diskutuje.
Milujete opravdu duchovní život? Jste ustavičně v pozici naslouchání, nebo jste někdy v pozici nenaslouchání? Protože někdo může naslouchat, může být velmi pozorný, avšak naslouchání podle Písma není nasloucháním ušima, ale je nasloucháním celé osoby, která musí být Slovu otevřená myslí, vůlí, emocemi, smysly, aby je mohla uvést do praxe. Duší této typologie biblického naslouchání je v podstatě láska, především láska k duchovnímu životu, vůči tomu, kdo učí, taky láska k vlastnění všech těch darů, které jsou spojeny s učením, aby bylo možno opravdově svědčit o křesťanském životě, který je prožíván a stává se průhledným a přesvědčivým.
Jsi v pravdivé situaci, v pravé dispozici učedníka? Učíš se jak žít duchovní život, nebo jsi zapomětlivým posluchačem? Pokud nemiluješ duchovní život, nemiluješ Krista a nemůžeš milovat ani toho, kdo tě učí jak máš žít, abys mohl opravdově, skutečně milovat Krista. Miluješ-li Krista, budeš se jistě snažit pomalu získat dokonalé učednictví a stále více budeš oceňovat dar, který On dal tomu, jehož úkolem, z milosti stavu, je naučit tě jak máš žít.
Ale pozor: jestliže Ježíš, jediný Mistr, zůstal učedníkem až do smrti, je mimo cestu ten, kdo si osobuje právo být učitelem nad ty, které Bůh ustanovil v jeho prostředí: rodiče, učitele, vychovatele a v duchovní oblasti kněze, duchovního otce. Pro kněze a zasvěcené je velmi snadné být "tanečníky" kolem učení.
Jsou tři etapy u toho, kdo se vzdaluje od učení: drobná odmlouvání (pohotové odpovědi) bratřím a sestrám, diskuse zjevného objasňování a odstup. U odstupu je velké množství chování, avšak duší odstupu je vzpoura: z bílé se stane červená, pak černá a stane se taky zradou. Dejte si pozor na drobná odmlouvání. Odstraňte je!
Kdo učí, musí napodobovat Ježíše: "...abyste i vy jednali, jako jsem jednal já" (Jan 13, 15). To ne nádherné! "Dal jsem vám příklad..." (tamtéž). Svatý Pavel: "Jednejte podle mého příkladu" (1 Kor 11, 1). Učení je natolik věrohodné, nakolik koresponduje s životní praxí učitele.
Vy však nemáte nacházet rozdíly mezi učením a životní praxí. Musíte se modlit, aby ten kdo učí, byl stále světější v odpovídání učení praxí svého života. Přestaňte kritizovat! Dělejte čemu jste učeni a kdyby zde byly křehkosti, modlete se, aby byly odstraněny kvůli vaší modlitbě. Je třeba, abychom byli v pokoji nejen s Bohem, ale také s představenými, s těmi, kdo jsou Bohem pověřeni, aby komunikovali jeho vůli, protože tato "komunikovaná vůle" nás posvěcuje a vede nás k realizování našeho povolání.
Nesmíte si myslet, že praví učedníci by neměli nalézt obtíže v konání vůle představených. Ježíš taky řekl: "tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš“ (Mk 14, 36), protože pro vás je nařízením vůle představených, pro Ježíše to byla vůle nebeského Otce, a cítil těžkost. Cítit těžkost z nařízení je fakt, který se musí přihodit každému, zvláště když je nařízení náročné, řekl bych taky obtížné. To všechno se musí stát. Obtížné nařízení nesmí opravňovat k diskutování!
Je třeba být pokorní, mít víru a být poslušní. Tak se stáváme pravými učedníky, pravými svědky. Tak se realizuje vlastní povolání a stáváme se svatými!