Otec Pio velikán svatosti

Homilie Mons. Angela Amata, prefekta,
u příležitosti pouti úředníků z Kongregace pro svatořečení do San Giovanni Rotondo
14. a 15. dubna 2010

1. Drazí, naši pouť na toto místo, posvěcené přítomností, utrpením a neúnavným apoštolátem velkého světce Katolické církve – svatého Pia z Pietrelciny – považuji za velikou milost. On je jedním z těch svatých, kteří představují nejvyšší vrcholy evangelijní dokonalosti.
Byla by skutečná škoda, kdybychom opustili tuto svatyni bez předsevzetí, že také budeme usilovat o co nejvelkodušnější soulad s Pánovou milostí.
Jednoho horkého letního dne roku 1960 jsem měl štěstí účastnit se mše svaté s naším světcem. Vzpomínám, že trvala velmi dlouho. Konsekrační slova slabikoval s námahou, jakoby zakoušel nezměrnou bolest, jakoby se oltář proměnil v Kalvárii a on byl přibitý ke kříži.

Vzpomínám si též na setkání v zákristii po mši. Jeho strohý a navenek nepříjemný způsob chování, jenž umenšoval jakýkoli projev sebezalíbení a každý pokus o mytologizování jeho ctností, mě přesvědčil o jeho skutečné svatosti.

Tento řeholník se svými rozhodnými způsoby byl ve skutečnosti jedním z největších světců církve. Otec Pio je velikán svatosti. Zůstává však svatým, kterého je třeba objevit, a to především po stránce jeho mystiky, která představuje pramen jeho mimořádné apoštolské přitažlivosti: jeho vidění, mystické doteky ¹, bilokace ², xenoglosie ³, incendium amoris ⁴. Svatý Pio je však jedním z mála, kteří obdrželi dar stigmat, a to nejprve neviditelná stigmata (od září 1910 do září 1918) a poté viditelná (od září 1918 až do smrti v září 1968).

Mimo to je také jedním z ojedinělých svatých, kteří obdrželi milost transverberace ⁵ neboli útok Serafína, jak to zakusila i svatá Terezie z Avily. Rána v Kristově probodeném boku je původcem podivuhodného mystického fenoménu transverberace. Otci Piovi se tato událost stala ve dnech 5.-7. srpna roku 1918. Sám o tom vypráví v jednom dopise z 21. srpna 1918: „Právě jsem zpovídal naše chlapce, bylo to o páté hodině večerní, když najednou zcela nečekaně jsem byl naplněn strašlivou hrůzou, poněvadž jsem viděl tajemnou nebeskou bytost, která se najednou objevila před mým duchovním zrakem. Držela v ruce jakési kopí s velmi dlouhou ocelovou čepelí a s velmi ostrým a nabroušeným hrotem. Zdálo se mi, že z tohoto hrotu vycházel oheň.

Vidět tohle vše a vnímat onu tajemnou nebeskou bytost i to, jak s veškerou svou silou vrhá ono kopí do mé duše, tak tohle všechno byla jedna jediná věc. Sotva jsem byl schopen vydat ze sebe jakýsi povzdech, protože jsem cítil, že vlastně umírám. Řekl jsem hochovi, který se právě zpovídal, aby se vzdálil, protože mi nebylo dobře. Nebyl jsem ve stavu, který by mi dovoloval dále naslouchat zpovědím.

Tohle strašlivé trýznění trvalo až do časných ranních hodin sedmého dne v tomto měsíci. To, co jsem vytrpěl v tomto tak strastiplném období, to vám prostě nejsem vůbec s to popsat. Vnímal jsem dokonce to, že mé vnitřnosti byly vyrvány z mého těla a pomocí zmíněného kopí pak byly natahovány, všechno bylo probodeno železem a dáváno do rozpáleného plamene. Od onoho dne i nadále jsem smrtelně zraněn, v nejhlubším nitru své vlastní duše pociťuji velké poranění, které je stále otevřené a které mi působí velkou bolest a vrhá mne do tísně.“ ⁶

Otec Pio byl vysoký mystik, srovnatelný či dokonce vyšší než mystici, kteří jsou mezi katolickými svatými nejvíce uctíváni. Nicméně on se projevoval zjevnou prostotou a lidskou pokorou, která všechny překvapovala.

2. Zdá se, že svatý Pio ztělesnil právě ta Ježíšova slova, která jsme dnes slyšeli v evangeliu: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým“ (Mt 11, 25).

Ve skutečnosti se v řeckém textu píše: „enxomologou/mai, soi pater“ ⁷, což znamená „vyznávám ti, Otče“. Takto je to též v latinském textu: „Confiteor, tibi, Pater“.

Nejedná se však o vyznání hříchů, nýbrž o vyznání chvály. Když svatý Augustin komentuje tento úryvek, říká: „Syn tedy říká Otci: Vyznávám ti, čímž nám připomíná, že k Bohu má směřovat vyznání, a to nejen vzhledem k hříchům“. Ježíš neměl ostatně k vyznání Otci žádné hříchy, nýbrž jen vyjádření jeho chvály: „V jedné knize Písma je psáno: Velebte ho (vyznejte) těmito slovy: „Všechna díla Hospodinova jsou velmi krásná…“ (Sir 39, 15-16). Zde se jedná o vyznání chvály, ne o vyznání vin.“ ⁸ Otto Michel, biblista z Tübingenu, správně poznamenává: „Tak jako žalmy obvykle začínají chválou Boha, tak začíná také radostné Ježíšovo zvolání u Mt 11,15.“ ⁹

Ježíš tedy velebí Otce za to, že ukryl „tyto věci“ před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. Podle Teodora z Heraklea Ježíš „nazývá moudrými zákoníky a farizeje, kteří ve skutečnosti nevlastnili moudrost, nýbrž pouze její zdání, a to kvůli řečnické dovednosti; a maličkými nazývá rybáře, jelikož jsou nevinnými, co se týče konání zla.“ ¹⁰

Epifanés latinský se táže, o jakých maličkých to Ježíš hovoří, a odpovídá: „Nejde o maličké věkem, nýbrž o ty, kdo jsou maličkými vzhledem ke hříchu a špatnosti.“ ¹¹

Toto označení „maličcí“ se velice dobře hodí na otce Pia, který žil svůj život milosti v nevinnosti.

3. Co však je těmi věcmi, které Otec odhaluje maličkým, jakož i otci Piovi? Odpověď by měla být jednoduchá. Otec Pio nás učí prožívat ony podstatné skutečnosti křesťanského života, jako jsou teologální ctnosti víry, naděje a lásky a morální ctnosti – moudrost, spravedlnost, statečnost a umírněnost, zároveň s přidruženými ctnostmi poslušnosti, mírnosti, čistoty, pokory a chudoby.

U kněze je mimo to nezbytná věrnost vlastním kněžským závazkům, jako je věrné a zbožné sloužení mše svaté a ochota zpovídat jiné i sebe.

Pro svatého Pia byla eucharistie tajemstvím vydání sebe sama spolu s Obětí, během níž spojoval své srdce se Srdcem našeho Pána, jako kapku vody, která se ztrácí v moři.

Připodobnění se Kristu dosahovalo vrcholu také v apoštolátu zpovědi a duchovního vedení, který byl prodloužením eucharistické oběti. Oltář a eucharistie byly dva hlavní body jeho života. Když získal oprávnění zpovídat až do smrti, jeho život byl zcela zaměstnán zpovídáním věřících.

V dopisech náš světec neustále opakuje, že nemá čas se ani nadechnout z plných plic, jak je zaměstnán zpovídáním od rána do večera. Jeho přáním bylo spasení duší, jejich vysvobození z ďáblových nástrah, chtěl, aby se jim vrátila radost a vyrovnanost křesťanského života. Svůj čas naplno investoval do služby zpovídání. Čím více zpovídal, tím více se kajícníci tlačili k jeho zpovědnici.

Otec Pio je vrcholným vzorem kněžské existence. Ve svátosti eucharistie a zpovědi viděl dvě podstatné kapitoly manuálu křesťanské svatosti. Z těchto svátostí proudí do našich srdcí milost Pána Ježíše, upevňuje ctnostné návyky, rozptyluje klamnost zla a podněcuje ke konání dobra.

4. Don Pierino Galeone ve své knize vzpomínek shrnuje osobnost otce Pia takto: „Otec Pio měl dar uzdravovat nevyléčitelně nemocné a obracet hříšníky (…). Bojoval se satanem a vyháněl démony, viděl do srdcí, otřásal dušemi a osvětloval mysl více svědectvím, než rozhovory (…). Staral se o dobré, zlé, blízké i vzdálené, zdravé i nemocné (…). Jednomu zaměstnanci nemocnice Casa Sollievo, který jen zázrakem přežil, řekl: „Abych tě vyprostil zpod auta, mám ještě stále zlomená žebra!“. Jednomu dříve zapřisáhlému obrácenému komunistovi, kterému jeho společníci dělali naschvály a vyhrožovali, protože vozil podle slibu, který udělal, každý týden do S. Giovanni Rotondo své dřívější přátele, otec Pio s vážnou tváří řekl: „Řekni těm, kteří ti vyhrožují, že jestli nepřestanou, mám moc převrátit jejich auto, místo tvého.“ ¹²

Takový byl otec Pio – maličký z evangelia – největší thaumaturg ¹³ naší doby, veliký v očích Božích i lidských.

[1] Mystické doteky – Jedná se o mystické kontakty Boha s duší, které se objevují na způsob zásahu bleskem (...). Je to jakoby se z ohně rozpáleného Božího ohniště uvolnila jiskra, která dá cítit žár tohoto ohně. Tato jiskra je velmi slastná, ale ne natolik aby strávila duši. Jedná se o doteky nesmírně lahodné a více či méně trvalé, které Bůh dopřává komu chce a za účelem, který chce, aby duši prostupováním do její podstaty obnovovaly a zapalovaly láskou. Mohou to být doteky poznání, inteligence a lásky. Jsou natolik účinné, že jediný z nich může očistit duši jednou provždy ode všech nedokonalostí a naplnit ji ctnostmi a božskými dobry. Mohou také vést k nesmírně hlubokému a slastnému zakoušení Boha. Někdy se projevují i v těle, kterým prostupuje třesení, jindy neprovokují žádné vzrušení a nechávají ducha velmi klidného s bezprostředním pocitem příjemnosti a duchovní útěchy. Ignác z Loyoly učí, že je vlastní Bohu a jeho andělům v jejich činnosti dávat pravou radost a veselost ducha, a odnímat každý smutek a neklid, který vnuká nepřítel. Ten, koho oblažuje těmito doteky a poznáním se nesmí snažit je vyhledávat nebo nevyhledávat, má vzhledem k nim zůstat pokorný a odevzdaný, aby Bůh mohl konat své dílo, jak a kdy chce. (L. BORRIELLO - E. CARUANA - M.R. DEL GENIO - N. SUFFI, Dizionario di mistica, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 1998, voce Tocchi divini).

[2] Bilokace – Paranormální jev, díky němuž je fyzické tělo viditelně přítomno na dvou různých místech současně. Tento jev je znám z života mnoha světců, například sv. Františka z Assisi, sv. Antonína Paduánského, sv. Petra z Alkantary, sv. Alfonse z Liguori, sv. Pavla od Kříže a dalších. Psycholog Karel Richet rozlišuje dva typy bilokace: První zvaná subjektivní (díky níž se člověk cítí být a jednat na jiném místě, přestože zůstává v místě, kde je skutečně) a druhá zvaná objektivní (díky níž je jedinec viděn na dvou různých místech ve stejném okamžiku). Subjektivní bilokace je ve většině případů mimotělesná či mimohmotná zkušenost. V mystické teologii je termín bilokace užíván vždy jen k popisu objektivní bilokace, neboli ke zkušenosti hmotného těla, viditelně přítomného na dvou místech ve stejném okamžiku. Je zřejmé, že toto je fyzikálně nemožné, jelikož hmotné tělo nemůže být současně přítomno na dvou různých místech. Z toho vyplývá, že fyzické tělo je reálně přítomno na jednom místě a pouze viditelně na místě druhém, s tím, že toto druhé ukázání se je pouze obraz nebo reprezentace různého typu. Jev viditelné bilokace může mít tři možné příčiny: přirozenou, mimopřirozenou a nadpřirozenou. Pokud je příčina nadpřirozená, viditelná bilokace může být výsledkem přímé činnosti Boha nebo intervence anděla. Je-li viditelná bilokace mimopřirozená, pak se jedná o dílo ďábla, který ji uskutečňuje buď světelnými paprsky, dýmem, nebo dokonce hmotnými substancemi, ze kterých vytváří duplikát jedince. Možnost, že viditelná bilokace se uskuteční také z přirozených příčin, nebyla dosud potvrzena, ale velký rozvoj parapsychologie nás vede k opatrnosti, s tím, že zůstává otevřena i tato možnost. (L. BORRIELLO - E. CARUANA - M.R. DEL GENIO - N. SUFFI, Dizionario di mistica, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 1998, voce Bilocazione).

[3] Xenoglosie - schopnost rozumět, mluvit nebo psát existujícím jazykem, který dotyčný nezná a neovládá. (Podobně jako apoštolové po seslání Ducha Svatého).

[4] Incendium amoris - Jedná se o duchovní oheň, který mocně plane pro Boha, stravuje a transformuje. Tato prudkost lásky se může projevit i navenek jako oheň, který rozpaluje a materiálně pálí tělo a oděv v blízkosti srdce, z přirozeného hlediska nevysvětlitelným způsobem, protože lidský organismus nemůže snést teplotu vyšší než 43°C. Jako oheň přetváří všechno, co se nachází v jeho dosahu, tak boží láska přetváří v Boha tvora, který se mu poddává. Tímto způsobem se duše očišťuje, aby v sobě mohla skrývat toho, který je čistotou nekonečnou a důvěrně zakoušela jeho objetí. V mystické zkušenosti mohou mít tyto manifestace lásky tři stupně. Vnitřní zápal: božský oheň uchvátí srdce a jedinečně ho rozšíří, aby se pak přelil do celého organismu. Intenzivní žár: jedná se o emocionální žár, pro který duše, přibližující se stále více k žáru boží lásky, projevuje zrychlení oběhu krve s následným vzrůstem teploty. Také v tomto případě tělesná teplota překračuje o mnoho stupňů teplotu normální, aniž by došlo k jakémukoliv poškození. Materiální popáleniny: zde v nejužším slova smyslu oheň lásky dostupuje až ke způsobení materiálního sežehnutí a popálenin. Pokud se jedná o autentický fenomén, jako v případě sv. Brigity, sv. Pavla od Kříže nebo sv. Gemmy Galgani, je to nadpřirozený zásah Boží, jehož intenzivní láska přetváří v sebe osobu, která se mu poddává. (L. BORRIELLO - E. CARUANA - M.R. DEL GENIO - N. SUFFI, Dizionario di mistica, Libreria Editrice Vaticana, Città del Vaticano 1998, voce Incendio d’amore).

[5] Transverberace – mystický fenomén probodení srdce.

[6] Epistolario I, s. 1065. ( V překladu C.V. Pospíšila OFM z knihy G.PASQUALE, Duchovní odkaz otce Pia 2, Paulínky, Praha 2003, s. 113n.).

[7] Ἐν ἐκείνῳ τῷ καιρῷ ἀποκριθεὶς ὁ Ἰησοῦς εἶπεν, Ἐξομολογοῦμαί σοι, πάτερ, κύριε τοῦ οὐρανοῦ καὶ τῆς γῆς, ὅτι ἔκρυψας ταῦτα ἀπὸ σοφῶν καὶ συνετῶν καὶ ἀπεκάλυψας αὐτὰ νηπίοις:

[8] Sv. Augustin, Serm. 68,2.

[9] Grande Lessico del Nuovo Testamento, díl VIII, Paideia, Brescia 1972, col. 602.

[10] Teodor y Heraklea, Fragment 80.

[11] Epifanés Latinský, Interpretace evangelií, 26.

[12] P. Galeone, Padre Pio mio padre, San Paolo, Cinisello B. 2005, s. 82-83.

[13] Thaumaturg – divotvůrce.