Duchovní poušť otce Pia - temná noc

Otec Pio se zdál ohromený a zmatený bouřením hromu, který se přehnal přes jeho duši. Zdá se, že byl neschopen pokračovat rozhodně bez pomoci prozřetelnosti jeho duchovních vůdců, navzdory jeho jasnému vědomí o tomto mystickém stavu. 

V dopisech adresovaných otci Augustinovi, který otce Pia prosil o nějaké body pro vedení dvou duší procházejících tvrdou zkouškou duchovního očišťování, vysvětluje mistrovsky způsob fenoménu aktivního a pasivního očišťování, potřeby, způsoby postupu, cíle, chování duše ve zkoušce a tak dále. Zaznívá zde echo klasického učení sv. Jana od Kříže.[1]

Temná noc je tedy záviděníhodný stav, protože všechno se mísí za účelem uspořádání a přípravy na získání pravé formy duše, která není nic jiného milující jednota. Bůh takto navzdory násilí pociťovaném při zkoušce posiluje duši, aby byla připravena oddat se zcela Jemu a konat výhradně pro Jeho čest a slávu. Bůh si chce vzít tuto duši ve víře a duše se musí připravit „na tuto nebeskou svatbu“ kráčením v čisté víře.[2] Světlem, které v člověku očišťuje každou nynější i vrozenou nedokonalost, Bůh proniká celou duší probodává ji do velkých hloubek a kompletně ji „renovuje“. Duše nerozumí tomuto božskému činu ze dvou důvodů. Prvním je povaha dopadajícího světla a druhým je omezená kapacita duše samé. Na druhé straně toto světlo překonává do takového rozsahu kapacitu duše, že jí to způsobuje více temnoty a trápení než světla. Postup fenoménu je následující, nejprve božské světlo dopadá za účelem očištění těchto duší, které nejsou ještě připraveny. Když byly duše očištěny, potom je Bůh osvětluje a pozvedá je, aby viděly a radovaly se v perfektní jednotě s Bohem.[3]

 Popis

Popis temné noci otce Pia z jeho zkušeností se shoduje podstatně s doktrínou expertů ve spirituální teologii a se zkušenostmi mystiků. Více obtížné je shrnout rozsah a intenzitu bolesti tohoto očišťování. Otec Pio poznamenává, že není možné tímto jazykem vyjádřit, co se vlastně děje tomu, kdo s tímto fenoménem sám neudělal zkušenost.[4]

 Chování ve zkoušce

Otec Pio se neustále obával vážnosti situace vytvořené v jeho duši touto krutou zkouškou a důvěřoval, že by vším projít mohl vítězně. Jeho postoj nikdy nebyl pasivní. On sám touto duchovní cestou prošel. Hledal nejjistější duchovní cestu za všech okolností, a která byla z Boží milosti, vlastní zkušeností a jeho duchovním vedením.[5]

a)      Východisko v modlitbě. Toto je prostředek par excellence. Otec Pio se ponořil do modlitby třebaže překonával nelehké vnitřní obtíže ve stavu zkoušky. V tomto čase se zdálo, že jeho modlitba nepřináší žádný užitek, dokonce že je odmítána, ale to vše jej v modlitbě nezastavilo. On si také zajišťoval podporu duchovních vůdců a dalších duší „zvlášť milých Ježíši“, aby se modlili za milost obstát ve zkouškách.[6]

„Modlím se soustavně, ale má modlitba se nikdy nepozvedne z tohoto nízkého světa. Drahý otče, zdá se mi, že nebe se změnilo v kámen; železná ruka spočinula na mé hlavě a tlačí mě dál a dál pryč.“[7]

„Drahý otče, pomozte mi a získejte druhé aby mi pomohli, jestli se nevynořím z tohoto stavu, aby dopadl alespoň paprsek světla do mé mysli, aby mi umožnila poznat nějaké hranice pravdy vašich ujištění a také nějaké hranice muk těchto trnů, které probodávají střed mého srdce a krutě mne sužují.“[8]

b)     Shoda s božskou vůlí. Druhý význam stojí v protikladu k násilí při očišťujících zkouškách, které tryskají z pravého ducha víry, je důvěrné odevzdání se do božské prozřetelnosti a celkové zřeknutí se poznat Boží tajemné plány s jeho duší.[9]

„Bojuji a vzdychám a pláču; křičím ve stesku, ale to je vše zbytečné, až nakonec má ubohá duše rozdrcená lítostí a když už žádná síla v ní nezůstala, otáčí se k Pánu a říká: „Ne má vůle, ó nejsladší Ježíši, ale Tvá vůle se staň.“[10]

c)      Věrnost slibům. Byl úzce spjat se sliby, které v úplné shodě s Božskou vůlí nalézáme neochvějné rozhodnutí zůstat věrný Bohu, pevné rozhodnutí trpět raději tisíc smrtí než projevit Bohu úmyslnou sebemenší nevoli, rozhodný souhlas vůle slibům učiněným navzdory mlze, která zahalovala celé toto dění a činila výsledek jeho úsilí nejistý.[11] 

 

d)     Bezpodmínečné podřízení jeho duchovním vůdcům. Bičovaný a tvrdě stíhaný vlnami soužení, otec Pio stále hledal nebeskou záchranu v poslušnosti.

„Co se týče mého duchovního stavu, nepociťuji žádnou změnu. Dělám vše, co je v mých silách zůstat věrný tomu, co jste mi v Ježíšově jménu řekl, žel zatím žádný paprsek světla nepronikl dolů k mé mysli, aby mě osvítil, žádný chladný doušek neosvěžil mé ubohé srdce, které je vysušené ustavičným a stále se stupňujícím suchopárem. Avšak zůstávám poslušný tomu, co jste mi řekl a neodchyluji se ani trošku od Vašich rad.“[12]

 Převažující faktory

Bolestný stav temné noci pokračuje dlouhou dobu na duchovní cestě otce Pia. Odhaluje celou škálu očišťování a nejdůležitější znaky, které odlišují tento bolestný stupeň vedoucí k přeměně do jednoty duše s Bohem. Rozhodující faktory tohoto mystického fenoménu můžeme nazvat: božské, ďábelské, morální a psychologické.[13]

a)     Božský činitel

Je to Bůh, kdo způsobuje drtivé zpustošení, zjevné opuštění a všechny druhy bolestí a utrpení , očišťuje duši pozvanou ke sjednocení s Bohem svléká ji od každé překážky schopné zabraňovat, zdržovat nebo jinak činící nemožným dosažení tohoto cíle, který je nedosažitelný lidskými silami.[14]

„,Opakovanými údery spasitelného dláta a vytrvalým čištěním připravuji kameny pro stavbu věčného chrámu.“ Ježíš mi opakuje tato slova pokaždé, když mi představuje nové kříže.“[15]

b)     Ďábelské zásahy

Satan obratně zneužíval bolestného a matoucího stavu duše otce Pia, navyklé se chránit, v silné temnotě, která tak zamezovala kontemplaci světla zjevení, nebo znesnadňovala rozlišení jednoduše dobro od zla, pravdu od omylu. Jeho prolhaným nabádáním zvyšuje zmatení duše a často ji tlačí ke srázu zoufalství.[16] Otec Pierino Galeone, duchovní syn otce Pia, slyšel od otce Pia říkat následující: „Zde v S. Giovanni Rotondo, v mé celé, sídlí generální štáb nebe i pekla.“

1.       Pokračující a neúprosný boj. Zásahy „bídáka“ na duchovní cestě otce Pia je něco, co zneklidňuje na první pohled. Je to záležitost smrtelného zápasu, ve kterém není přestávky, žádného šetření mezi duší a jejímu neúprosnému nepříteli. Jsou různé léčky, pokračující útoky, ohavná pokušení. Můžeme sledovat dvě fáze tohoto boje. V první fázi měla ďábelská napadení formu fyzických útoků. Nepřítel představuje sebe v hrozivých rysech, zuřivě útočí na smysly a činy ve vnějším světě. V druhé fázi, přestože předchozí druh ďábelského obtěžování nepřestává úplně, útoky jsou směřovány směrem k vyšším částem duše. Míří na mohutnosti (rozum a vůle) se specifickým záměrem zabránit cvičení teologických ctností a růstu v božské lásce. Zvláště v této druhé fázi je odhalen očišťující vliv tohoto ďábelského působení. Otec Pio potom popisuje s ironií a se špetkou humoru tohoto svého protivníka: šlehač, strašák, obr, bídák, ubožák, špinavý chudák, nečistí duchové, skryté tváře, hrozná bestie, princ temnot atd. Prvním cílem protivníka je v tomto nemilosrdném boji v duši vytvořit nedostatek důvěry v božskou milost, která důvěrně touží po stálé radosti, je volaná, tak jak je, v tomto čase k následování bez přerušování po cestě vedoucí k dokonalé jednotě. Představivost je v této fázi částečně zranitelná, jelikož smysly ještě nebyly zcela očištěny. Tato nejistota je následkem především opravdové připravenosti duše vyhnutím se znelíbení se Pánu, dokonce i v nejmenší věci. Během tohoto období duše netrpí tolik následkem pokračujícího násilí, které musí dělat sobě, z důvodu obavy ze znelíbení se a pokračujících nepřátelských pokušení; a mezitím Ježíš nesnímá útěchy, ani něžnost se kterou se sklání k duši.

„Minulá noc byla velmi špatná; asi od deseti hodin, když jsem se chystal do postele až do pěti hodin ráno tento bídák nedělal nic jiného, než že mě stále bil. Přiváděl mi na mysl mnoho ďábelských pobídek, myšlenek beznaděje, nedůvěry k Bohu. Buď však chválen Ježíš, díky němuž jsem se ubránil, říkajíc opakovaně: tvé rány jsou mým ziskem...“[17]

2.      Vytrvalý odpor. Otec Pio nijak neustupoval ani nepřipustil porážku. Prohlásil upřímně a pevně, že ochotně přijímá každý druh muk a soužení, když bude moci vytrvat stále a věrně ve svých slibech a zajistit si tak spásu. Největší utrpení mu však způsobovala nejistota, zda odpovídal na požadavky lásky a jeho strach, aby neurazil Ježíše.

Zřejmě podřízenosti otce Pia v takové velké a surové zkoušce nedal Bůh dostatečnou svobodu, aby mohl získat vítězství. Ve skutečnosti se zhostil tohoto úkolu tak, aby přispěl k většímu dobru, shodně s učením sv. Pavla: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1 Kor 10,13).[18]

Božský zásah vždycky včas a přiměřeně, někdy nastal dokonce viditelně:

„Ježíš, naše drahá Maminka, můj malý anděl, sv. Josef a náš otec sv. František jsou téměř pořád se mnou.“[19]

3.      Očišťování utrpením. Není obtížné odhalit význam očišťování v tomto stálém stavu války mezi duší a jejím protivníkem. Ve skutečnosti jeho fyzické utrpení je očišťující, jeho obava z urážky Boha a z jeho nevěry Jemu je očišťující, zatímco fakt nepochopení důvodu jeho pokušení je také něco, co ho očišťuje:

„Můj drahý otče, co je záměrem Boha, že dává ďáblovi tolik svobody? Pokouší se o mě zoufalství, věřte mi otče, opravdu se nechci znelíbit Bohu. Nemohu vysvětlit a ještě méně mohu porozumět tomu jak to je vůbec možné, že rozhodná vůle připravená dělat dobro může být svázána s těmito všemi lidskými mizériemi. Jestli jste uviděl, že má duše je v nebezpečí, pomozte mi, jestli mě nechcete vidět přeměněného na popel pro mé hříchy, protože já chci zachránit svou duši za každou cenu a neurazit Boha nikdy víc.“[20]

4.      Duchovní pokušení.  Navzdory útokům a naléhání toho Zlého, jeho duše pokračovala v mystickém výstupu, dokonce když nepřítel oslabil jeho tělo velkými útoky a přizpůsobil svou strategii na nové vztahy mezi duší a Bohem a tak otevřel novou fázi neúprosného a násilného zápasu. Primární záměr ďábla se zdál být zdržet a přerušit vztah duše s Bohem, který se skrývá nebo ukazuje sebe prostřednictvím záhadné očišťující mlhy, která houstne a je více bolestivá s plynoucím časem. Otec Pio se cítil více a více drcen silou Satana, který ho přivádí na okraj srázu a jeho úsilí ho uvádí do zoufalství. S bolestnou duší se následně dovolává morální pomoci jeho duchovních vůdců, aby ho zachránili před ústupností. Ďábelská spoluúčast na růstu intenzity temné noci se stává více a více evidentní.[21]

„Nepřátelé neustále povstávají, otče, proti loďce mého ducha a křičí jednohlasně: „Srazme ho dolů, rozdrťme ho, je už slabý a nemůže vydržet už příliš dlouho.“[22]

Když jeho duše prochází momenty extrémního násilí, on cítí drtící sílu nepřítele a jeho vlastní slabost. V tomto čase pochybuje o výsledku zápasu mezi dvěma protichůdnými a nesmiřitelnými silami. Ale odezva zanedlouho přichází a jeho bezpodmínečná důvěra v Pána vítězí v tomto čase.[23]

5.      Pokušení proti víře. Největší utrpení jeho duše a její nejvíc násilné přesvědčování jsou způsobené pokušením proti víře. Cesta k následování je zahalena hustou mlhou. On se obává klopýtnutí na každém kroku a Satan se chytá pravého momentu, aby podkopal základy, na kterých dům jeho ducha stojí. Světlo pocházející od člověka není dostačující, aby osvětlilo jeho mysl. Tímto světlem je jeho bolestivá zkušenost každého dne a chvíle. Mnohem vážnější je ale fakt, že předkládá jeho duši absurditu myšlenky utrpení, že tato současná utrpení jsou stále chtěná, nebo dovolené Bohem pro jeho vlastní dobro. „Bůh s tím nemá co dočinění“, našeptává nepřítel. Jestliže by to byla pravda, vše by bylo zbytečné a co víc, byla by to pouhý výmysl. On zjišťuje vážnost situace a začíná trpět prudkou bolestí, která s výjimkou krátkých oddechů trvá mnoho let. Noc ducha se stává více temnou, neproniknutelnou a skutečně otec Pio nepodceňuje obtíže a nebezpečí z pokračování v této temnotě.[24] Z dopisu jeho duchovnímu otci:

„Drahý Bože! Tito vychytralí duchové, drahý otče, dělají všechno pro to, aby mě zničili. Chtějí mě porazit za každou cenu. Zdá se, že přesně využívají mé tělesné slabosti a vylévají si na mě vztek naplno, aby se podívali jestli mi nemohou ukrást v tomto stavu víru a sílu, která ke mě přichází od Otce všeho světla. ... Toto je smutný a truchlivý pohled: jen ten, kdo prošel touto zkouškou, si to umí představit. Je to velmi tvrdá zkouška, můj drahý otče, která vystavuje extrémnímu riziku urážku našeho Spasitele a zachránce. Zde, skutečně, se riskuje vše pro vše.“[25]

Nyní lze lépe porozumět, že otec Pio má pravdu, když říká, jak je těžké věřit, s prospěchem jít dál a dál po cestách ducha bez váhání a nejistot, podepřených ničím jiným, než autoritou neviditelného Boha a který se zdá, že se vyhýbá všem lidským potřebám mysli i srdce. Nepochybně svědectví jeho svědomí, že naprosto odmítnul Satanovy zrádné útoky a zůstal věrný Boží milosti měla uklidňující vliv na jeho duši, dokonce i když neuspěl v oponování nepříteli, který se neustále vracel v útocích. Slyšet tento stálý pláč otce Pia, vidět jak je s ním házeno bez oddychu, zahaleného ve tmě a hledajícího světlo, které zmizelo z horizontu jeho ducha, neponechává jistě nikoho bez pohnutí.[26]

c)      Morální hledisko

Jiná část v této vážné duchovní zkoušce je téměř souvislá pochybnost, jaký je skutečný stav duše před Bohem. Otec Pio je stále trápen výčitkou svědomí pro jeho zjevné nevěry, za které neučinil odškodnění, strach z prohřešení se vůči Bohu a nejistotu, zda ten či onen postoj Pána těší, nebo zarmucuje. Měl jasné a jemné vnímání své vlastní duše se všemi selháními, nedokonalostmi a limity. Ve stejném čase měl stejně jasné a pronikavé poznání o dokonalosti, svatosti a kráse svrchovaného Dobra. Následně je neodolatelně přitahován k bolestnému sjednocení těchto dvou protichůdných extrémů. Jeho pochybnosti, které ho souží navíc dosahují takové intenzity a stupně násilí, že i když  opatrné, skutečné a přísné šetření svědomí nezjevuje nic, co by zasluhovalo obvinění sebe, stále tíhne k víře, že to není kvůli nepřítomnosti pochybení, nevěrností a hříchů, ale připisuje to faktu, že se Bůh tentokrát rozhodl jej ponechat v tomto stavu a proto skryl tyto věci před jeho zrakem.[27] 

d)     Psychologické hledisko

Během fáze očišťování je aktivita duše poznamenána střetem mezi světlem a temnotou. Časem tento kontrast znesnadňuje, nebo přímo znemožňuje vidět skutečnost a důvod tohoto fenoménu jasně a zřetelně. Na jednu stranu božské světlo oslepuje slabý a limitovaný lidský rozum, zatímco na druhou stranu lidské světlo proniká a vynáší před vnitřní zrak vše, co je nežádoucí a zkažené ve stvoření a musí být odmítnuto a musí být odstraněno, má-li duše dosáhnout plného sjednocení s Bohem. Zde se ukazují dvě protikladné a neslučitelné pole: hřích a svatost, světlo a temno, pravda a omyl. Navíc zde máme takzvanou vazbu způsobilostí, které komplikují další věci. Ve skutečnosti, zničení, suchopár a nejistota také mají svůj původ v temnotě, do které je rozum často ponořen a ve kterém musí provést určitou specifickou akci; v suchopáru a zničení vůle, která zbavuje tuto schopnost jistoty držet nebo vlastnit vytoužené dobro; a konečně ve stavu zapomenutí, který sužuje paměť, neschopnou si vzpomenout na Boží lásku a dobro, nebo vzpomenout na věrnost duše a soulad s Jeho milostí.[28]

V temné noci jsou ve střetu dva protichůdné aspekty, jeden je mimořádně bolestivý, zatímco druhý sladce uklidňující. Utrpení a láska jsou protkány. Tyto útržky z dopisů otce Pia dávají poznat nezměrnou touhu dosáhnout Nejvyššího Dobra a obavu z toho, že jej ještě zdaleka nedosáhl. Sladká i hořká chuť, které má svůj počátek v potěšení z kontemplace, nebo ve stálém pohledu upřeného na Boha pod vlivem darů Ducha svatého, kterého lze slyšet v němých tónech, nebo je jakoby schován za pozadím, ze kterého však čas od času vykoukne s téměř explozivní silou, umožňující zahlédnout letmé záblesky světla, radosti a lásky. Utrpení tedy odráží muka pekla; očišťující bolest očistce a kontemplaci radosti ráje.[29]

 Tomáš Fránek