Navštěvovat nemocné

Každá lidská bytost od přirozenosti inklinuje unikat od zlého a být přitahován dobrým. Rovněž je v naší přirozenosti vepsáno považovat za dobré to, co nám přináší potěšení a za zlé to, co způsobuje utrpení. Z této premisy přirozenosti vyplývají přirozené a logické následky, které se týkají našich odpovědí na problém nemoci a jejího nejzaššího důsledku, smrti. V našem vědomí i nevědomí jsou prožívány jako základní hrozba našeho bytí, a proto máme tendenci se těchto témat obávat, vyhýbat se jim, činit z nich tabu, nebo se jimi zabývat, odstraňovat je, bojovat proti nim. Skutečnost, že utrpení a smrt existují, můžeme- někdy velmi bolestně- prožívat a zakoušet všichni. Paradoxně však tento prožitek nezabrání tomu, aby drama utrpení a smrti bylo zneužito jako obchodní artikl nebo dokonce parafrázováno jako zábavná podívaná. V nadpřirozeném řádu věcí se vše stává ještě složitější- před utrpením, zvláště pokud se dotýká nás samých, našich blízkých či nevinných, v nás okamžitě vyvstává něco, co Epikúros definoval jako čtyři hypotézy ohledně vztahu Boha a zla: Bůh chce odstranit zlo, ale nemůže; nebo může a nechce; nebo nechce a nemůže; a konečně může a chce. Nám, kteří věříme v obraz Boha jako všemohoucího a nejvyššího Dobra, se zdá jako samozřejmá poslední z odpovědí: Bůh může a chce odstranit zlo. Ale proč to nedělá? Je to znepokojující otázka, který nás doprovází, když se setkáváme s nemocným, zvláště pokud se nachází v bolestivé či konečné fázi onemocnění. Je to pohoršení kříže, jež nás zaplavuje a nedovoluje nám dát nemocnému i sobě takovou útěchu, jakou bychom si přáli. Neznáme odpověď na znepokojující „Proč?“. Proč se to stalo právě mě? Proč mému dítěti, mé manželce, mému otci, mé kamarádce? Proč právě teď nebo proč právě tady? Proč toto onemocnění? Tato „proč“ bez odpovědí jsou zničující. Naše přirozené představy by si přály mít takového Boha, který by nám jednak sloužil a nechal naši svobodu dělat co se nám zdá a líbí, ale aby také plnil svou povinnost být Bohem a odstranil zlo, utrpení a smrt- které však mohou být někdy působeny i naším přičiněním.

Po těchto úvahách se můžeme konečně ptát, jaký smysl má skutek dvojího milosrdenství- a to tělesného (navštěvovat nemocné) a s ním spojeného duchovního (utěšovat trpící). Je to pouze přirozený altruismus, který nás vede pomoci někomu, kdo se nachází v těžkostech? Máme zájem na prospěchu společnosti pouze stejným způsobem, jakým slouží jednotlivci a instituce, kteří buď odmítají samotnou ideu o existenci Boha anebo prakticky žijí tak, jako by Bůh nebyl? Rozlišení na „to cure“ a „to care“ je plodem takovéto etiky. Léčit (to cure) znamená farmakologickou, chirurgickou nebo rehabilitační intervenci; starat se (to care) znamená asistovat všem potřebám existujícím z pohledu nemocného. Z tohoto pohledu návštěva nemocných patří k té druhé skupině.

Jaké plus navíc tedy přináší zralá víra křesťana? Myslím, že všechny skutky milosrdenství mají jeden společný prvek- jsou znamením. Čeho se stávám znamením, když jdu za nemocným? Odpověď je možná ze tří pohledů. Z pohledu nemocného: čeho se mu ode mě dostává? Z mého pohledu: kým je pro mě onen nemocný? A konečně, co jsem obdržel od nemocného, kterého jsem právě navštívil?

Když vyjdeme z druhé otázky- pokud věřím evangeliu, ve kterém se Ježíš ztotožňuje s každým nemocným, je logické, že pro mě navštěva nemocného znamená setkání se samým Kristem. Pokud je to takto, nejedná se pouze o skutek milosrdenství ve prospěch druhého, ale sám získávám privilegovaný způsob jak se setkat s Ježíšem. Jestli toužím setkat se s Bohem, transcendentním božstvím, zde mám možnost.

V nemocném, navzdory bolesti, utrpení a předtuše smrti, právě zde, v místě na hony vzdáleném jakékoliv radosti, v nejhlubším zoufalství, zde mě čeká Kristus. Byli bychom jistě šťastnější vidět Ježíše v radostných zážitcích a ve vítězstvích; realita je však taková, že výhrou v loterii se s Bohem ještě nikdo nesetkal. S jistotou však můžeme Boha nalézat a rozpoznávat v prožitku kříže, jako setník, který byl tímto způsobem svědkem Ježíšova utrpení a smrti. Je třeba podotknout, že bych se necítil příliš sebejistě, kdybych se měl pokoušet dát tuto odpověď tomu, kdo právě trpí. Ale očima víry věřím, že tomu tak je, a možná mé víře může přijít i nečekaná pomoc, jako ochrnulému, který byl spuštěn do přeplněného domu střechou, právě díky víře svých přátel.

Jakým znamením jsem pro nemocného? Ježíš často stojí mlčky před trpícím člověkem; Bůh, který mlčí, protože slova jsou zbytečná. Nemocný, více než aby poslouchal slova druhých, má zapotřebí, aby se naslouchalo jemu. Každé utrpení totiž potřebuje svědky, kteří s pochopením, bez moralizování, rad, lží a soudů dokáží přijmout i odmítání a zoufalství, vztek a vzpouru, jen někdy přijetí a odevzdanost. Empatické naslouchání je nejlepší postoj jak pomoci druhému v tomto zvláštním vztahu, z kterého oba účastníci odchází hluboce proměněni. Důležité je zdůraznit: vztah, nikoli jednosměrná pomoc. Žádné utrpení (kříž) není tak přísně soukromé, aby neovlivnilo život druhých. Ale především: kříž není poslední slovo. Nejvyšším „znamením“ je právě to, když se křesťan, bohatý vírou ve Vzkříšení, vydává setkat se s Kristem v bližním, který trpí.         

Pozn.: Giovanni Polimeni je kardiolog a člen Centra pro pastoraci ve zdravotnictví arcidiecéze Taranto