On je vskutku velikánem současných dějin

Autor: Mons. Emaneuele Tagliente; Rozhovor s Mons. Pierinem Galeone o bl. Janu Pavlu II.; z časopisu Servi della Sofferenza, 2011/5

Dnes prohlásil Benedikt XVI. za blahoslaveného svého předchůdce Jana Pavla II., teprve šest let po jeho úmrtí. Nezdá se Vám to příliš brzy?

Také papež řekl, že je pravda, že se blahořečení urychlilo, ale stále byla dodržována všechna pravidla Kongregace, nejedná se tedy o spěch, ale spíše o pohotovost při realizaci praxe Kongregace pro blahořečení. Je pravda, že uběhlo málo času, ale je též pravda, že tuto rychlost určil právě on sám – Jan Pavel II. Celý svět čeká na jeho kanonizaci.

Co je pravou příčinou urychlení tempa?

Příčina spočívá v tom, že on je vskutku velikánem současných dějin, a to jak náboženských, tak světských, a lidstva celé země; a také proto, že jeho svatost je opravdu tak očividná, že mnozí lidé jsou přesvědčeni, že on byl opravdu Božím mužem, svatým člověkem, který nejen řídil loď církve, ale byl od Pána vyvolen, aby ukázal směr a dal skvělé impulzy k reorganizaci světa v oblasti civilní, politické a sociální.

Jan Pavel II. byl jistě mužem přelomu, jako biskup i jako papež. Odkud vzal tolik odvahy a jakých výsledků dosáhl svou silnou osobností?

Je třeba rozumět tomu, co je to přelom. Jestliže přelom znamená změnit směr dějin, které směřovaly k nějakému cíli, kterým nebyl mír a povznesení člověka, spíš než přelom je to dějinný zvrat. Bylo prakticky nezbytné prorazit s nějakou mentalitou, způsobem myšlení a prožívání lidství. Jemu se podařilo svou přesvědčivou osobností přivést lidské dějiny k rozhodnému obratu a znovuzískání člověka pro život podle Boha a podle samotné lidské přirozenosti.

Od mládí žil pod komunistickým režimem, nezalekl se však úřední moci a potíral komunismus i jako papež. Jak to, že měl tolik odvahy?

Měl tři vnitřní skutečnosti: obrovskou víru, dále zkušenost se světem komunismu a samozřejmě, zvláště když byl papežem, měl v srdci hlubokou potřebu odrazit tuto ateistickou ideologii, která nejenže bojovala proti Bohu a církvi, ale převrátila mentalitu lidí jeho doby. A proto jako papež, jako dělník, jako Polák cítil v srdci tuto velkou nutnost a jeho velkolepá osobnost dodala odvahu také druhým, kteří žili v jeho blízkosti, aby ho následovali a překonali komunismus, aby se tak dějiny konečně ubíraly cestou, odlišnou od té, kterou chtěl komunismus během tolika let prosadit v Polsku i v dějinách celého světa.

Sledoval historický vývoj světského a náboženského života v Polsku i celého lidstva, protože potřít komunismus nebylo pouze záležitostí porážky polského komunismu, ale celosvětového. A právě v roce 1989 došlo za jeho pontifikátu k pádu komunismu. Protivníci si byli také vědomi velikosti osobnosti tohoto polského papeže, který by se jistě snažil zabránit pokračování dějinného vývoje komunismu ve světě, a proto na něj byl 13. května 1981 spáchán atentát. Protivníci si byli jasně vědomi jeho významu, jeho osobnosti a jeho vlivu na mentalitu lidí na celé zemi ve vztahu ke komunismu.

Byl člověkem mezi lidmi, avšak pevný v učení církve. Co z jeho učení Vás nejvíce zasáhlo?

Jeho největší učení je, že byl svědkem toho, co hlásal slovy, spisy, exhortacemi a encyklikami. Svědectví jeho života bylo právě tím nejpřesvědčivějším způsobem, jak přivést tolik lidí, nejen katolíků a křesťanů, ale také nekatolíků a nekřesťanů, k revizi svých postojů vzhledem k člověku a dějinám.

Když hovoříte o „svědectví života“, co máte na mysli?

Znamená to, že žil v souladu s tím, co učil. Opravdově věřil Bohu a jeho hluboká víry byla kořenem jeho obrovské naděje, protože on byl mužem naděje. Proto se mu za jeho pontifikátu podařilo jedinečným způsobem přesvědčit lidi o naději, kterou je mládež. Muž víry, naděje, muž veliké lásky, protože sestoupil s Kristem až na samé dno, aby viděl chudobu, potřeby lidí, nouzi dnešního člověka v oblasti víry a spirituality…

Šel do vězení navštívit svého atentátníka…

Ale nejen toho. Také když měl příležitost setkávat se s chudými na zemi, projevoval vždy tuto svou úctu, tuto lásku svědectvím polibku, objetí, které dával s otcovskou láskou všem těmto lidem.

Mladý mezi mladými, jako Vy, podařilo se mu nadchnout nespočetné zástupy na Světových dnech mládeže. Co je tím tajemstvím, které Vám umožňuje uchvátit srdce mladých?

Já si myslím, že Jan Pavel II., Petrův nástupce, byl obzvláště rybářem lidí. Nejprve jsme měli Pavla VI., učitele. Pak v Boží ekonomii v dějinách církve uskutečnil Jan Pavel II. specifickým způsobem úkol, který byl svěřen Petrovi, aby byl rybářem lidí. A žádný papež se nesetkal jako on s tolika lidmi země, katolíky i nekatolíky, křesťany i nekřesťany, kteří v něm opravdu viděli muže, který hází sítě všude, aby ulovil bratry a přivedl je ke Kristu. Nejprve je vedl přes lidské skutečnosti, pak pomalu k velkému tajemství Krista, vykoupení a spásy. Jan Pavel II. byl velkolepý. Dokázal vytušit potřeby posluchačů, které měl před sebou, a hovořil s takovou jasností a jednoduchostí, že se posluchači cítili pochopeni, přijati. Proto byly tyto rozhovory papeže s posluchači strhující, lidé byli uchváceni jeho osobou, ve svých srdcích cítili, že je zde někdo, kdo je chápe, kdo je miluje, hájí a chce z nich mít skutečné lidi.

Ale co tolik okouzlovalo a zasahovalo mladé, kteří jsou obvykle přitahováni jinými, pomíjivými skutečnostmi?

Jediným důvodem bylo, že byl člověkem, který říkal všem pravdu. Neexistuje na zemi větší přitažlivost než pravda. Říkal odvážně pravdu všem – mladým, dospělým, starým, mocným. Dokázal ji však říci s takovou otcovskou láskou, že usnadnila pochopení a přijetí pravdy, kterou předkládal, a to nejen svými slovy, ale také svým postojem. Jan Pavel II. neprezentoval hned svou spiritualitu. Ukázal svou lidskost. Prostřednictvím své lidskosti, která byla vnímavá, pozorná, usměvavá, přijímající nejprve přitáhl lidi, jejich mysl, srdce a potom s velkou citlivostí rozséval semeno Božího slova. A přijetí lidství usnadňovalo ještě více přijetí Božího slova, které s tolikerou moudrostí a otcovskou láskou dokázal zasévat v srdcích posluchačů na celé planetě.

Při soukromé audienci Služebníků utrpení v roce 2004 Vás papež oslovil jménem, a když jste byl před ním na kolenou, hleděl Vám do očí. Jakou stopu zanechalo toto mimořádné setkání ve Vašem srdci?

Když jsem byl před ním, v mém srdci zněla tato ozvěna, že se chci skutečně stát tichým Šimonem nejen otce Pia, ale spolu s otcem Piem pro všeobecnou církev. Cítil jsem se vyzván, abych žil vedle něj na této cestě spásy lidí. Vnímal jsem tak hlubokou přitažlivost, že jsem se s ním cítil vskutku důvěrně sjednocen, s hlubokým přáním nikdy se neoddělit od Petrova nástupce.

Toto je charisma, které chcete předávat svým dětem?

Naše charisma je služba utrpení. Utrpení slouží nám, Kristu, církvi, když se sjednocujeme s Kristovým utrpením. Utrpení však není pouze odčiněním hříchů, ale je jedinečným nástrojem, který Ježíš použil, aby získal od Otce odpuštění. Čili služba utrpení nespočívá pouze v nabídnutí se tomuto sjednocení se s Kristem v odčiňování hříchů, ale má být také sjednocením se s Kristem v tomto tajemství milosrdenství, které je plodem vykoupení. Je to milosrdenství, které spasí svět.

Jaký je vztah mezi učením a osobností papeže Wojtyly a charismatem Služebníků utrpení?

Jak jsem řekl, Jan Pavel II. nejprve konal a pak učil. Svědčil. Přijal utrpení už jako dítě v rodině. Ztratil předčasně maminku, tatínka, bratra, trpěl na pracovišti, neustále procházel utrpením, které objímal s velkou odvahou, a potom svědčil světu o tomto duchu hlubokého spojení s ukřižovaným a vzkříšeným Ježíšem. Přijal mimořádným způsobem utrpení také v posledních letech svého života a z lásky k Ježíši překonával všechna omezení při projevech, když se ukazoval před mladými, když byl přítomen při mnoha událostech církve. Přijal tato omezení, ale rovněž projevil své dary, že je stále pohotový a odvážný. Velkolepým způsobem ohlásil novou éru křesťanství. Je papežem víry, naděje, lásky, protože když si všiml, že pro katolický svět v Evropě i ve světě je těžké vyjít z domů a jít do chrámu církve, on sám šel jako poutník, který procházel kontinenty, národy a dostal se ke všem lidem na světě, i těm nejvzdálenějším, aby všem řekl, že Kristus, Panna Maria a papež je mají rádi.

A my, Padre, spolu s Vámi, jaké učení můžeme převzít od této osobnosti?

Že si budeme jisti svým povoláním. My všichni, kteří jsme dostali toto charisma, musíme pracovat pro církev, Kristovu nevěstu ve spojení s papežem, modlit se, trpět a pracovat podle jeho učení, které odevzdal jako dědictví dějinám, a to nejen svými spisy, ale také svým obdivuhodným svědectvím života.