Komunita radosti

Sdružení Servi della Sofferenza
Angela a Alessandro Bramanti - příspěvek italských přičleněných do časopisu Servi della Sofferenza po setkání členů Sdružení Servi della Sofferenza v italském San Giovanni Rotondu na podzim roku 2008, kterého se zúčastnil také Padre - Mons. Pierino Galeone. Překlad Kateřina Chytilová, úprava Romana Kestlerová.


Ve stanovách Sdružení Servi della Sofferenza se již ve 4. článku mluví o bratrském společenství mezi členy, dále čl. 32 popisuje jasně organizaci v komunitě a povinnost setkávat se. V úmyslech našeho Padre (otce zakladatele) mají samozřejmě komunity ústřední roli pro ty, kdo chtějí žít naše charisma. A ani nás to nijak nepřekvapuje – „Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás“, to je imperativ Ježíše, jehož zachováváním získáváme, jak Padre často připomíná, „vstupenku do ráje“. Tedy, jestliže bratrská láska musí být všeobecná, je také pravda, že zvláštní místo musí být rezervováno pro toho, který – jako my – je členem církve jako pokřtěný a také obzvláště pro toho, který sdílí totéž charisma. Nejedná se o pěstování zvláštních přátelství, skrývání se do uzavřených skupin, ale pomoc jeden druhému a sdílení toho, co je společné. Ale jak to můžeme dělat, když se nebudeme setkávat, když nebudeme tvořit komunitu?
Povinnost setkávat se: „povinnost“ není častým slovem ve stanovách a je třeba ho interpretovat jako ukazatel velké vážnosti, která se po nás vyžaduje. Abych řekl pravdu, jestliže myslíme na zkušenost naši komunity z okolí města Lecce, myšlenka scházet se společně se nám zdá všechno jiné než zatěžující požadavek: naše setkání jsou více momenty oddechu, vyhledávané s radostí, než pravidelně se opakující povinnost, při jejímž plnění úpíme. Nicméně i v tomto je třeba „vzít na sebe závazek“, být pozorní, nenechat převážit povinnosti, kterých má každý z nás mnoho, být pozorní k praktikování bratrské lásky v nevyhnutelné námaze sjednotit osoby, charaktery a také, bohužel, rozdílné slabosti! City nestačí, je třeba neustále živená víra a tak se námaha stane radostí. Ale konkrétně, co dělají komunity rozptýlené po celé Itálii nebo dokonce ve Švýcarsku či České republice? Mohu přirozeně popsat jen vlastní zkušenost, která se formovala krok za krokem, když sdružení ještě neexistovalo; v tom období se už pamatovalo na tyto sloupy. My, hrstka studentů, za krátko bývalých studentů, pocházejících ze Salenta, ale také ze severu Itálie, jsme jezdili pravidelně na exercicie Služebníků utrpení, na jejich duchovní obnovy, setkání. Vše bylo příležitostí být na blízku Padre (otci zakladateli), Madre (matce) a zasvěceným bratřím a sestrám, učit se jejich zvyklostem, modlit se společně, dýchat ovzduší radostného bratrského společenství, které stále prostupovalo tyto setkání. Mnoha věcem jsme naslouchali z jejich úst, podobně, více či méně, jsme se krok za krokem učili zachovávat je: nebyl to nátlak, sami jsme pochopili, že i když naše povolání je rozdílné (byli jsme v té době téměř všichni zasnoubeni), cítili jsme se přitahováni k tomuto stylu života.
Při těchto příležitostech jsme se například začali modlit společně breviář a dodnes je toto jedno z hlavních bodů našich týdenních setkání, kdy začínáme modlitbou nešpor a kompletáře. Ve stanovách jsou uvedeny pouze nešpory a ranní chvály, ale kdo objeví bohatství breviáře, není pro něj těžké modlit se ho celý, tedy začínat s modlitbou se čtením.
Společný růženec už přijde spontánně, není třeba znát o. Pia nebo Padre, abychom věděli, jak vznešené místo zaujímala a zaujímá tato modlitba v jejich spiritualitě – jako i v životě každého, kdo chce milovat Pannu Marii. Kdo z nás neviděl Padre, Madre nebo zasvěcené bratry a sestry jak se modlí před vystavenou Nejsvětější svátostí, jak se procházejí ve skupinkách po dvou, po třech a drží mezi prsty zrnka růžence? „Náhodou“ jsme též jednou objevili, že se Padre modlí pravidelně modlitbu k Růžencové Královně z Pompejí, a stala se i naší denní modlitbou, také na setkáních naší komunity. Zvykli jsme si číst pokaždé jeden článek ze stanov a rozjímat nad ním, jako to Služebníci utrpení a Padre dělají s konstitucemi institutu.
Vše je přirozeně okořeněno radostí ze setkání, ze sdílení vlastních každodenností, z toho, že se můžeme společně zasmát, povzbudit se a možná především sdílet klasickou pizzu, zatímco „nová generace“ proplétající se mezi židličkami se účastní svým způsobem růžence a dodává znamenitou zvukovou kulisu celé události. Vracím se v mysli, kolikrát už Padre mluvil a mluví, jak je důležité žít v komunitě pro vlastní duchovní růst. Není to důležité jen pro toho, kdo v komunitě žije (zasvěcený), ale také pro toho, který jako člen sdružení Servi della Sofferenza, žije denně v jiné komunitě, v komunitě své vlastní rodiny.Všichni jsme na cestě k velké komunitě, k velkému společenství v nebi.