Vlídnost

[ Autor: Mons. Pierino Galeone, padre; redakční úvodník z časopisu Servi della Sofferenza, 2009/1 ]
Co je to vlídnost? Italsky se řekne vlídnost "affabilitá". Slovo „affabile“ - tj. vlídný - pochází z latinského „fateor“ – hovořit, odkud vychází slovo „favella“; dokonce snad pochází i z řečtiny. Vlídnost je způsob, kterým hovoříme s bližním. Nejde tady jistě o italštinu či jiné jazyky, protože slovo vychází ze srdce. Vlídnost spočívá v mluvě, avšak velmi relativně, protože „čím srdce přetéká, to ústa mluví“. Slovo vychází ze srdce a srdce znamená „mysl“, v níž se nachází osoby a věci, které jsou milovány. Mohli bychom říci, že slovo vychází z lásky: kolik máš lásky, tolik vlídné je tvé slovo.

Láska znamená „chtít dobro“ a když ty miluješ nějakou osobu, možná si toho ani nevšimneš, ale dojde v tobě – téměř okamžitě – k celkové revizi mysli, vůle, náklonností, pocitů, a tedy slovo vyjde vedeno láskou, je přívětivé. Vlídné je tedy slovo, které vychází z lásky, je mu nasloucháno a přináší s sebou útěchu, posilu, světlo, sílu; protože tím prvním prostředkem – tím nejpřirozenějším pro společenství mezi námi a bližním, je slovo. Bůh Otec vstoupil prostřednictvím Božího Slova, svého Syna, do společenství s celým universem, které zahrnuje také lidi. Nejprve to bylo Boží Slovo, pak to bylo vtělené Slovo, které trpělo, umřelo a vstalo z mrtvých a dalo do pořádku naše společenství s Bohem, s bližním a s celým tvorstvem.
Jelikož je tedy slovo základním prostředkem společenství, musíme být pozorní, protože tak jako Boží Slovo vychází z Otcovy lásky, tak má vyjít z lásky také slovo k bližnímu. Nezáleží tolik na temperamentu – charakteru, který je úzkostlivý, sangvinický, mrzutý, flegmatický. Temperamenty a charaktery nejsou určující. Temperament vychází na povrch, když láska je pohaslá. Láska pohasne, když je poslušnost slabá a nestálá. Poslušnost je nestálá, když je modlitba a opatrnost zřídkavá. Slovo je nástroj společenství nejen nadřízených s podřízenými, ale také bratrů s bratry, sester se sestrami. Chceš vidět, zda nějaká duše kráčí „duchovně“? Podívej se na to, jak mluví, jak obdarovává tímto nástrojem společenství.
Existují tři základní situace: vůči dobru, vůči zlu a vůči netečnosti. Vůči dobru, slovo plné lásky, uznává dobro a potvrzuje je nejen jeho uznáním, ale také, pokud má příležitost, spoluprací a obdivem. Dokážeš potvrdit dobro druhých? Ti, kteří se chovají špatně: vůči zlobě druhých, vyjevuje tvé slovo zlobu reptáním, posuzuje ji kritizováním, nebo naopak se ji dobrým slovem snaží odvrátit tím, že dává světlo mysli, sílu a odvahu vůli bližního, aby odvrátil onu zlobu, do níž bohužel upadl? Jak zacházíš se svým slovem ve společenství s bližním, který chybuje, který je slabý? A pak, kdo je netečný, to znamená – kdo je necitlivý, povrchní: svědectví je nejhodnotnějším slovem, protože příklad vychází z vůle a ze skutků a činy jsou kompletnější než slova. Pobídnutí, které dáváš bližnímu svědectvím, aby se stal lepším, velkorysejším aby odstranil všechny obtíže, konáš přívětivě a vlídně? Kdo je vlídný, je na zemi vyhledávaný. Vlídnost není podmíněna temperamentem ani dobrotou či zlobou bližního, protože satan by též mohl napovídat takový pocit zavržení, odsouzení, a tím tedy odstup, oddělení se od špatného bližního. Dobré slovo nachází vždy svatou a moudrou cestu, aby ještě udrželo společenství s bližním a pomohlo mu odstranit obtíže, do nichž upadl. Vůči tomu, kdo je netečný a nerozhýbe se ani ke konání dobra ani zla, může být svědectví dochvilnosti, starostlivosti, úsměvu, radosti a příkladu spolu s přívětivým slovem, plným vlídnosti, takové, že osvítí mysl, aby viděla, co má dělat. Toto je vlastní tomu, kdo je vlídný.
Vlídný člověk se vždy dívá nestranně, má stále úsměv na rtech, má otevřenost srdce k přijetí bližního: když je dobrý, podpoří; když je zlý, neodsuzuje ho, ale pomáhá mu odstraňovat slabost a křehkost, do níž upadl. Vlídnost je vskutku nejkrásnějším darem, který může vycházet ze srdce, které má Boží lásku. Neboť je prvním nástrojem: slovo předchází také samotnou službu, a proto je dobré slovo jako předkrm lásky a služby bližnímu – bližnímu takovému, jaký je – dobrý, méně dobrý, zlý či snad dokonce nevraživý, nepřítel.
„Dobrý lotr“ byl svými hříchy také komplicem Kristova ukřižování. Pán zapomíná na to, co trpěl na kříži kvůli „dobrému lotrovi“ a říká mu přívětivě: „Dnes budeš se mnou v ráji“. Také Jidášovi, tomuto špatnému apoštolovi: „Příteli, polibkem zrazuješ svého mistra?“. Vlídnost těchto slov vyjadřuje právě velikou lásku, hlubokou hořkost, touhu po změně názoru a obrácení, po lítosti ze strany Jidáše.
Překlad: ZK