Jan Pavel II. sekulárním institutům

Velká pozornost Svatého otce vůči plnému ohodnocení způsobu života sekulárních institutů

Anna del Vecchio[1] 

 

Novost daru

          Jan Pavel II. vždy vyzdvihoval jednoduchými větami, avšak s hlubokou účinností, „novost daru“ zasvěcené sekularity, již definoval jako „pronikání milosti“ do církve a do světa a jako manifestaci nevyčerpatelné dobrotivosti, s níž církev miluje svět ve jménu svého Boha a Pána.[2]

          Výslovně dodává: „Váš stav zasvěceného života představuje zvláštní dar Ducha svatého, jenž je dán naší době, aby jí pomohl překonat napětí mezi objektivní otevřeností vůči hodnotám moderního světa (autentický křesťanský světský stav) a je rovněž totálním darem srdce Bohu (podstata zasvěcení)“.[3]

          Papež tedy vystihuje novost daru, jenž Duch svatý dává pro trvalou plodnost církve, jakožto odpověď na požadavky dnešní doby v úžasné neoddělitelnosti dvou prvků: zasvěcení a sekularity. Kvůli nim papež vícekrát podtrhl nezbytnost „poznat a dávat poznávat toto povolání, jež je tak naléhavé a aktuální; povolání osob, které se zasvěcují Bohu a uskutečňují evangelijní rady. V toto zvláštní zasvěcení usilují ponořit celý svůj život a veškeré své aktivity, utvářejí v sobě naprostou disponibilitu vůči vůli Otce a působí tak, aby měnili svět zevnitř.“[4]

          Z tohoto tvrzení jasně vyplývá, že se jedná o povolání náročné, jelikož se na ně odpovídá tak, že se křestní závazky přivádějí k dokonalejším důsledkům evangelijní radikality, a také proto, že tento evangelijní život musí být inkarnován[5] do nejrůznějších situací. Mimoto je to zasvěcení otevřené rozličným apoštolským cílům, které objímají všechny oblasti lidského i křesťanského života.

          Proslovy, audience, poselství atd., obracející se v těchto 25ti letech pontifikátu k sekulárním institutům, svědčí o velké pozornosti Svatého otce vůči plnému ohodnocení jejich formy života, který je plný nebezpečí a často nepředvídaných nároků, avšak v němž tkví bohatství specifické a originální působivosti.[6]

          Díky četbě různých spisů lze vystihnout některé základní charakteristiky, které dovolují pochopit, proč jsou sekulární instituty pevně zakořeněny v srdci a mysli papeže.

 

Zvláštní identita

Sekulární instituty mají čtyři přesné charakteristiky, plně přijaté Kodexem kanonického práva: zasvěcení prostřednictvím profese evangelijních rad, sekularita či světské podmínky, apoštolát a bratrský život. Proto papež uznává: „Jste představiteli, označujícími církevní skutečnost, jež byla především v tomto století znamením zvláštního „vanutí“ Ducha svatého v lůně církve Boží. Skutečně, sekulární instituty jasně osvětlily hodnotu zasvěcení také těm, kteří působí ve světě, tedy těm, kteří jsou zapojeni do světských aktivit, ať už jako diecézní kněží, či (a to především) laici. Pro laiky znamená historie sekulárních institutů dokonce vzácnou etapu ve vývoji učení týkajícího se zvláštní přirozenosti laického apoštolátu a v uznání univerzálního povolání věřících ke svatosti a ke službě Kristu. (…) Vaše poslání je dnes situováno v perspektivě ustálené teologickou tradicí: ona spočívá v „consecratio mundi“, což znamená přivádění všeho ke Kristu jakožto k jediné Hlavě (srov. Ef 1,10), působení zevnitř ve všech pozemských skutečnostech.“[7] Jinde zase papež upřesňuje: „Ačkoli jste ve světských podmínkách, jste zasvěcení. Odtud pochází originalita vašeho úkolu: vy jste plným titulem laici, avšak jste zasvěcení. Jste připojeni ke Kristu zvláštním povoláním, abyste jej blíže následovali a napodobovali v jeho způsobu „Služebníka Božího“, v pokoře slibů čistoty, chudoby a poslušnosti, za účelem přispění k posvěcování světa zevnitř.“[8]

Vědomi si toho, že sdílí se všemi křesťany důstojnost Božích dětí, jsou přičleněni k církvi díky křtu, poctěni všeobecným kněžstvím nebo také služebným; přijímají tito zasvěcení ve světě poselství, jež souvisí s touto důstojností: úsilí o svatost a dokonalost lásky; odpověď na povolání evangelijních rad, v nichž se uskutečňuje sebedarování Bohu a Kristu nerozděleným srdcem a plnou odevzdaností do vůle Ducha a jeho vedení. Toto úsilí uskutečňují uvnitř složitých situací práce, kultury, zaměstnání a sociálních a veřejných služeb.

          Profesionální aktivity a podmínky, jež se sdílí s ostatními křesťany, jsou oblastí zkoušky, kříže, ale také výzvou a posláním, okamžikem milosti i spojení s Kristem, na němž je založena a rozvíjí se jejich spiritualita.[9]

          Papež také velmi zdůrazňuje vzácnou funkci kněžských členů sekulárních institutů, kteří „patří mezi diecézní kněze, avšak jsou zasvěceni Kristu skrze uskutečňování evangelijních rad. Oni nalézají v duchovním bohatství institutu, do kterého patří, velikou pomoc, aby žili intenzivně vlastní spiritualitu kněžství, a tímto způsobem jsou kvasem společenství a apoštolské velkorysosti mezi spolubratry“.[10]

 

Ke službě církvi a světu podle kritéria Vtělení

Třetí tisíciletí křesťanského věku je bezpochyby povzbuzující pro ty, kteří zamýšlí věnovat vlastní život dobru a rozvoji lidstva. Kdo by si nepřál, aby konečně nová doba odpovídala představě, kterou měl nebeský Otec pro lidstvo? Lze vnímat silnou potřebu snahy o uskutečňování „nové“ kapitoly dějin vykoupení v „novém“ tisíciletí.

          Také ohledně tohoto bodu vyjadřuje Svatý otec jasné, teologicky založené představy: „Forma života sekulárních institutů se dnes více než kdy jindy ukazuje jako prozřetelný a účinný způsob evangelijního svědectví v podmínkách současné kultury a sociální oblasti, v nichž je církev povolána žít a uskutečňovat vlastní poslání“[11]

          Papež zdůrazňuje, že „církev dnes očekává muže a ženy, kteří by byli schopni podat obnovené svědectví evangeliu i jeho radikálním požadavkům a zároveň „uvnitř“ existenčních podmínek většiny lidstva. A také svět, často aniž by si to uvědomoval, touží po setkání s pravdou evangelia, aby mohlo dojít k pravému a integrálnímu vývoji lidstva podle Božího plánu.“[12] Proto hledí s pozorností a otcovskou náklonností na členy sekulárních institutů, kteří „jsou kvůli povolání a poslání místem setkání iniciativy Boží a očekávání stvoření; také sdílí každodenní světské podmínky ostatních a přijímají (berou na sebe) rozpory i naděje každého lidského bytí, zvláště nejslabších a trpících.“[13]

          Naléhavou výzvou papeže sekulárním institutům je, aby dozrávaly do hluboké jednoty s církví, věrny jejímu poslání. Požaduje jejich milující a totální přilnutí k jejím myšlenkám a jejímu poselství, přičemž dobře ví, že cokoli učiní v síle speciálního pouta, je vázáno také k ní.

          Svatý otec dále naléhá: „Při respektování svých vlastností musí sekulární instituty pochopit a přijmout pastorační potřeby místních církví a utvrzovat své členy, aby prožívali pozornou účastí naděje, těžkosti, plány i znepokojení, duchovní bohatství i limity; zkrátka aby byly ve společenství se svou konkrétní místní církví.“[14]

          Papež říká především, že kněz má být stále pozornější vůči situacím laiků a má vnášet mezi diecézní kněze nejen zkušenost života podle evangelijních rad a komunitní pomoc, ale také jistou citlivost ve vztahu církve a světa. Laici musí být „solí země“ a „světlem světa“.

          Jejich povoláním a specifickým posláním je zviditelňovat evangelium ve svém životě a přidávat jej tak jako kvas do skutečností ve světě, kde žijí a pracují.

          Velké „síly“, které ovládají svět, jsou: politika, masmédia, věda, technologie, kultura, vzdělání, průmysl a práce. Toto jsou právě místa, kde mají zvláště laici kompetenci k vykonávání svého poslání. Jestliže jsou tyto „síly“ řízeny lidmi, kteří jsou pravými učedníky Krista a kteří jsou současně díky svému vzdělání a schopnostem kompetentní v oněch specifických oblastech, potom se svět díky spasitelské moci Krista skutečně mění zevnitř.“[15]

          Je to tedy pro sekulární instituty velmi široká oblast činnosti. Církev i svět od nich mnoho očekává. Vyžaduje to nemalé úsilí, aby byly na úrovni těch obrovských možností, které Boží prozřetelnost nabízí.

 

Učedníky Krista v srdci měnícího se světa

Papež upozorňuje na nutnost obrátit pozornost sekulárních institutů na tři podmínky, které mají podstatnou důležitost pro účinnost jejich poslání: a) „musíte být především pravými učedníky Krista… váš světský stav, zasvěcený, náročnější a angažovanost ve světě, jež je od tohoto světského stavu požadována, ať je stálý a věrný; b) druhou podmínkou je, abyste byli skutečně kompetentní co do úrovně poznání a zkušeností ve vaší specifické oblasti, abyste mohli díky své přítomnosti uskutečňovat apoštolát svědectví a nasazení pro druhé, jež vám ukládá vaše zasvěcení a život v církvi; c) třetí podmínka, kterou vám předkládám k uvažování, je založena na odhodlání, jež je vám vlastní: změnit svět zevnitř. (…) Musíte se považovat za součást světa ve smyslu angažovanosti o jeho posvěcení, tak, že zcela přijímáte požadavky, vycházející z legitimní autonomie světských skutečností, hodnot ve světě a jeho zákonů.“[16]

          Odkud však čerpat sílu k věrnosti těmto závazkům? Od Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného. Papež říká: „Ať vám nebere odvahu, že s tím souvisí kříž. On vám bude pomocí i podporou k šíření díla vykoupení a k přinášení posvěcující přítomnosti Krista mezi bratry. Tento váš postoj bude projevovat prozřetelné působení Ducha Svatého (…), pouze on může vzbudit síly, iniciativy, mocná znamení, skrze něž přivádí k dovršení dílo Krista.“[17]

          Sekulární instituty jsou povolány, aby křesťansky interpretovaly fakta a historicko-kulturní fenomény, a to právě v srdci měnícího se světa, v němž neustává a dokonce se zvětšuje nespravedlnost a neslýchaná utrpení. Zvláště mají být nositeli světla a naděje. Nemají se nechat oklamat naivními optimismy, ale mají zůstat věrnými svědky toho Boha, který zcela jistě miluje toto lidstvo a nabízí mu potřebnou milost, aby mohlo účinně pracovat na budování lepšího a spravedlivějšího světa.[18]

 

Pod Mariiným mateřským pohledem

To všechno je velmi náročné. Také proto, že „pohled na Ježíše a jeho učení dosvědčuje zkušenost, kterou máme všichni: nikdo z nás nedosáhl dokonalosti, ke které je povolán, každý z nás je stále ve formaci a je pořád na cestě…“[19] Ale papež nepřestává dodávat odvahu a vyzývat: Duc in altum!

          S velkou láskou opakuje: „Drazí členové sekulárních institutů, Pán vás povolal ke svému jedinečnému, „těsnějšímu“ následování! V naší době (…) jste to vy, kdo postavíte, svým svědectvím a definitivním darováním se Kristu, znamení života, kontrastního logice světa. (…) Zůstaňte vždy věrni tomuto vašemu zvláštnímu povolání! (…) Všem opakuji: vy víte, komu jste uvěřili (srov. 2Tim 1, 12); dejte mu všechno! (…) Žijte věrně svůj závazek vůči Bohu, ve vzájemném budování a podpoře. (…) Nezapomínejte, že jste to především vy, kteří můžete a máte říci, nejen že jste Kristovi, ale že jste se stali Kristem.“[20]

          Nevyhnutelně pak všechno svěřuje mateřskému pohledu Matky Boží: „Maria je ta, která plnila Boží vůli, připravená k poslušnosti, odvážná v chudobě, přijímající v plodném panenství; ona docílí u Ježíše, aby ti, kteří obdrželi dar následovat jej v zasvěceném životě, o něm dokázali svědčit „proměněnou existencí“ a kráčeli radostně spolu s ostatními bratry a sestrami směrem k nebeské vlasti a ke světlu, které nezná západu.“[21]